To podstatné se často schovává v detailech, které foťák prostě nezachytí. Vůně lesa po vydatném dešti, pohled na sytě oranžové kopce při západu slunce nebo ta neuvěřitelná hláška, kterou vypustilo starší dítě, když poprvé uvidělo moře.
To jsou ty věci, které dělají naši cestu „naší“.
Jak tedy na to?
Co klidně pustit k vodě?
Moje vlastní zkušenost s klasickými deníky z cest byla skoro vždycky stejná. Prvních pár dní jsem poctivě a s nadšením vypisovala každou drobnost. Jenže pak se zápisky začaly postupně scvrkávat, až zbyly jen prázdné stránky.
Vždycky mě totiž spolehlivě odradil pocit, že musím zapsat každý den a úplně všechno co jsme dělali.
Na začátku nadšení. Na konci frustrace že toho musím zase tolik napsat. A přitom stačilo prostě jen změnit přístup a začít si hlídat jen to podstatné.
Takže aby se z uchovávání vzpomínek nestala další položka na tvém nekonečném seznamu úkolů, pojďme si hned na začátku říct, co dělat nemusíš:
-
Nemusíš psát den po dni. Pokud jsi tři dny jen ležela v písku a užívala si klid, je to v pořádku. Jedna věta „Dneska jsme jenom byli“ má stejnou hodnotu jako popsaný arch.
-
Nemusíš psát slohy. Stačí body. Hesla. Pocity.
-
Nemusíš mít dokonalý rukopis. Cestování je autentické. Škrtání, oslí uši nebo kaňka od zmrzliny? To všechno k tomu patří a za deset let to bude ta nejmilejší stopa.
-
Nemusíš psát všechno. Vyber si jen to, co s tebou reálně zarezonovalo.
Co si naopak chceme (a budeme chtít) pamatovat?
Když tvořím své Cestovní kroniky, myslím přesně na ty momenty, které nám po čase vyblednou jako první, ale přitom jsou nejcennější:
-
Naše NEJ: Jaká byla ta nejlepší zmrzlina? Nejšílenější ubytování? Nejhezčí výhled? Tyhle „špeky“ jsou základem každého rodinného vyprávění.
-
Praktické drobnosti pro „příště“: Název té restaurace, kde měli dětský koutek a božské kafe. Jméno pláže, kde nebyli lidi. To je to, co pak budeš chtít doporučit kamarádce nebo kde začneš plánovat příští cestu.
-
Mozaika malých radostí: Barvy, vůně, chutě.
-
Cesta v číslech: Kolik jste ušli kroků? Kolik jste ochutnali nových jídel? Kolikrát jste slyšeli „Už tam budem?“ Z čísel se po letech stává ta nejvtipnější statistika.
Jak na to, aby to nebolelo?
Můj tip je jednoduchý: Cestovní deník měj v batohu pořád u sebe. Je to ten malý parťák „do terénu“, do kterého si čmárneš poznámku, zatímco čekáš na jídlo nebo až se děti vyblbnou na hřišti.
A až se vrátíš domů? Pak přijde čas na Cestovní kroniku. V klidu, u čaje nebo skleničky vína, si tam vlepíš tu jednu fotku, která mluví za vše, a dopíšeš k ní ty střípky, které jsi si zachytila v terénu.
Vzpomínky nejsou o tom, kolik jsme toho viděli, ale jak nám u toho bylo. A já chci, aby vám u toho bylo hlavně dobře. I při tom zapisování. 💙
Doporučené produkty3
Cestovní kronika
Cestovní deník A5: do terénu
